Venku už šeří se, stíny jsou dlouhé, na tváři lesknou se kapičky pouhé, kapičky slz, co stékaj jí po tváři, kapičky slz, co měsíc je ozáří, když smutek se šíří mladičkým srdcem jak v zoufalství říši. Roztřeseným hlasem ptá se: "Proč ta zrada?" Kdysi předtím měla život ráda, teď však zbytečná si připadá V beznaděj se propadá, do temnoty, strachu, chladu. Necítí žízně ani hladu, jen bolest a samotu.