Najít slečnu ktera by mě měla ráda takového jaký jsem

“Mezi lidmi“‘ Díky sportu zapomínám na své postižení. S Dětskou mozkovou obrnou se potýkám už čtyřiadvacet let. Dostal jsem jí odsudiček rovnou do „kolébky“. Boj s osudem jsem ale nevzdal a tvrdě pracuji na tom, abych dosáhl v životě úspěchů. Všechno začalo mým příchodem na svět. Při porodu se mi zamotala pupeční šňůra kolem krku a nějakou dobu jsem se dusil. To způsobilo mé postižení. Rodiče se k tomu ale postavili obdivuhodně a přijali mě takového, jaký jsem. “’Kdo mi chce rozumět, rozumí“‘ Zpočátku to pro mě ale nebylo vůbec jednoduché. Když jsem pobral trochu rozumu, uvědomoval si, že nejsem jako ostatní děti. A dost mě to trápilo. Nikdy jsem nemohl pořádně chodit a nakonec jsem skončil na invalidním vozíku. Mám třes ve svalech, a když chci třeba někomu podat ruku, dá mi to docela práci. Postižená je hlavně pravá polovina těla, kterou ovládám jen s velkým vypětím. Naštěstí jsem levák, ale i tak mi třeba obyčejný podpis dělá velké problémy. Každý je totiž jiný a „podpisový vzor“ třeba v bance je nad mé síly. Potíže mi činí ale i obyčejná sklenice vody. Když se chci napít, musím se rukou opřít o stůl a naklonit se k tekutině hlavou. Můj další handicap je řeč. Dost špatně artikuluji a nemohu si povídat se zdravými lidmi, jak bych si představoval. Takové telefonování je pro mě doslova horor. Lidé mi většinou nerozumí, anebo nemají dostatek trpělivosti. Najdou se i takoví, kteří mě za to odsuzují a myslí si, že jsem třeba mentálně zaostalý. To člověka zabolí. Kdo mi ale chce rozumět, rozumí! Tahle vada se dá naštěstí částečně vyléčit logopedií, na kterou jsem do 15-ti let pravidelně docházel. Přijmout mé postižení mi pomohla nejen moje rodina, ale i mí kamarádi,učitelé a pracovníci Jedličkova ústavu, kam jsem v sedmi letech nastoupil. Začátky byly ale hodně těžké, stýskalo se mi po rodičích i sourozencích. Časem jsem ale pochopil, že v ,,Jedličkárně“ to se mnou myslí dobře. Učitelky a asistent Jaroslav Trávníček měli opravdu velkou snahu mě něco naučit a já jsem šťastný, že se jim to povedlo. Vystudoval jsem dokonce i Střední Rodinnou školu. Zlomový okamžik pro mně byla návštěva posilovny, kam mě s sebou poprvé vzal můj kamarád Jaroslav Trávníček. Tehdy jsem řekl sám sobě: “Zdravý už nikdy nebudeš, ale přesto se postavíš na „vlastní nohy“ a ve světě něco dokážeš!“. Stačí velké odhodlání, dostatek pevné vůle a přátele, na které se můžeš vždy spolehnout. “’Trénuji každý den“‘ Prvním sportem, kterým jsem začal je Boccia. Hra, podobná francouzskému Petangue, avšak určená pouze pro osoby s těžkým tělesným postižením se dělí na čtyři zdravotní kategorie – BC1, BC2, BC3 a BC4. Byl to nádherný pocit, najednou jsem si nepřipadal zbytečný. Měl jsem pro co žít, na co se těšit. Dva roky poté jsem začal s atletikou (disk, koule a kuželka). Díky trenéru Pavlovi a jeho úsilí teď mohu chodit bez podpory, a také úspěšně reprezentovat naší republiku nejen na mistrovstvích světa, ale i na paralympiádě. Nejdál jsem se podíval na mistrovství až do Brazílie a minulý rok jsem se zúčastnil Letních paralympijských her v Pekingu, kde jsem se umístil na 5. a 7. příčce. A Londýně, kde jsem vybojoval 5. místo v disku s Evropským rekordem. Vítězit je jedna věc, ale vypracovat se k vítězství druhá. Trénuji každý den. Chodím plavat do bazénu, házet koulí a diskem, cvičit do posilovny, nebo lézt na horolezeckou stěnu. K tomu všemu pracuji doma. Sfenomen je teď můj koníček. Jelikož je už mnoho let počítač můj dobrý kamarád,baví mě se nadále vzdělávat v grafické,ale i v administrativní oblasti. Mým dalším koníčkem je jízda na speciálně upravené tříkolce, která je i zároveň mým dopravním prostředkem bez kterého bych se už neobešel. Dostanu se s ní třeba i do metra, pokud je v něm výtah. Invalidní vozík používám už jen tehdy, když jedu někam na cesty. Zkrátka jsem pyšný na to, že jsem soběstačný.V současnosti bydlím sám se svým asistenčním pejskem Anetkou v Praze 8. Domácnost zvládám v pohodě, jen to vaření mi nějak nejde. Je těžké najít slečnu, které by moje postižení nevadilo. Žádné zvláštní nároky nemám, záleží mi hlavně na tom, aby partnerka byla upřímná a měla mě ráda. V budoucnu bych si přál být i otcem. Jsem přesvědčený, že když dva lidi spojuje láska a přátelství, zvládnou všechno.

Serious relationships / He looks for her